Pilní pradláři z Abidžanu

OD NAŠEHO DOPISOVATELE V CÔTE D’IVOIRE

PROJÍŽDÍME Abidžanem v Côte d’Ivoire a s potěšením sledujeme ruch na ulicích tohoto pulzujícího západoafrického města. Míříme směrem na západ a najednou se nám naskytne neobvyklý pohled. Na velkém travnatém prostranství jsou rozloženy tisíce pestrobarevných oděvů. Jak se tam dostaly? Od našich místních přátel se dozvídáme, že je to výsledek práce faniků.

Fanikové jsou pilní pradláři. Od úsvitu do soumraku si stovky mužů a několik houževnatých žen vydělávají na živobytí praním oděvů v řece Banco. Název faniko vznikl  sloučením ďulských slov fani, což znamená „látka“ nebo „oděv“, a ko neboli „prát“. Ďulské slovo faniko má tedy význam „ten, kdo pere prádlo“.

Práce pradlářů

Časně zrána jsme faniky navštívili, abychom se dozvěděli více o jejich zajímavé živnosti. Nikdo nezahálel a práce už byla v plném proudu. V trochu kalné řece Banco ležela spousta velkých pneumatik. Každá byla zatížená kameny a u ní stál pradlář, který byl po kolena nebo po pás ve vodě. Namydlil kus prádla, tloukl s ním o kameny a drhnul ho kartáčem.

Dlouho před východem slunce jde faniko dveře ode dveří a sbírá prádlo na vyprání. Někteří zákazníci bydlí až tři kilometry od „prádelny“. Pradlář veze oblečení na dřevěné káře nebo je nese ve velkém ranci na hlavě a míří k řece Banco. U řeky ho vítají ostatní fanikové a zdraví ho mnoha jazyky, protože pocházejí z různých afrických zemí. Mnozí z nich tu pracují už desítky let, jako například pan Brama, svalnatý pradlář, kterému je přes šedesát. S výjimkou tří dnů v roce se zde pere nepřetržitě.

Vlastní praní je pořádná dřina. Pozorovali jsme jednoho muže, jak složil na zem svůj náklad prádla, kterého bylo tolik, že by to vyděsilo kdejakou hospodyni. Rozvázal ranec a každý kus prádla začal namáčet ve vodě. Potom velkou kostkou mýdla z palmového oleje prádlo namydlil a tloukl s ním o kámen. Když byla na prádle skvrna, která šla těžko odstranit, použil kartáč. Kolik se za vyprání platí? Za košili v přepočtu asi korunu a za prostěradlo přibližně dvě koruny. Aby se tedy faniko uživil, musí toho vyprat opravdu hodně.

Když sledujete, kolik toho faniko zvládne vyprat, asi vás napadne, jak si může zapamatovat, komu jednotlivé oděvy vlastně patří. Uvažovali jsme o tom, zda místní pradláři snad nemají podobný systém jako pradláři v Indii, kteří používají tajné značky. Ale není tomu tak. Systém, který používají fanikové, je úplně jiný, ale stejně účinný.

Náš dobře informovaný průvodce se nám to pokusil vysvětlit. Když pradlář prádlo sbírá, všimne si, jak je každý člen rodiny velký, a tak si zapamatuje, komu co patří. Oděvy si nijak neznačí. Na každém kusu prádla od jedné rodiny udělá na stejném místě uzel — například na levém nebo pravém rukávu, na límci nebo uprostřed. Když prádlo pere, dává bedlivý pozor na to, aby oblečení od jedné rodiny zůstalo pohromadě. Přesto se nám však stále zdálo, že to musí být pěkný oříšek. A tak jsme se jednoho fanika zeptali, zda něčí prádlo někdy ztratil nebo pomíchal. Z jeho překvapeného výrazu bylo jasné, co si myslí: ‚Ne. Faniko nikdy nic neztratí.‘

Může přijít k řece Banco kdokoli, aby tam pral prádlo? V žádném případě. Je totiž potřeba dodržet přísná pravidla. Ten, kdo by se chtěl stát fanikem, musí nejprve projít tříměsíčním zkušebním obdobím, kdy je školen zručným pradlářem. Během této doby se musí naučit speciální techniku, jak cvičit paměť. Když se mu to nepodaří, bude si muset hledat  práci jinde. Pokud je ale nový faniko schopný, zaplatí malý poplatek a dostane svou vlastní pneumatiku s kameny, kterou nesmí používat nikdo jiný.

Mýdlo z palmového oleje

Mýdlo je neoddělitelnou součástí práce pradláře. Každý začátečník se proto také učí, jak mýdlo z palmového oleje správně používat. Existují tři různé typy mýdla, které se od sebe liší barvou. Bílé a žluté mýdlo se používá na méně špinavé prádlo a černé mýdlo na velmi špinavé. Tmavá barva mýdla je dána palmovým olejem, který je jeho hlavní součástí. Každý faniko spotřebuje nejméně deset kostek mýdla denně, a proto výrobci mýdel v blízkém okolí musí pradláře stále zásobovat.

Navštívili jsme jednoduše zařízenou výrobnu mýdla, která stojí na svahu nedaleko „prádelny“. Práce zde začíná v šest hodin ráno. Ženy, které mýdlo vyrábějí, už nakoupily potřebné suroviny na místním trhu — ztužený palmový olej, draslo, sůl, šťávu z plodů anony, kokosový olej a kakaové máslo. Jsou to všechno přírodní produkty. Ženy všechno dají do obrovského železného sudu, pod kterým rozdělají oheň. Směs vaří asi šest hodin a pak hmotu nalévají do plechových forem a mís a čekají, až mýdlo ztvrdne. Za několik hodin je mohou rozřezat na velké kostky.

Jedna z žen potom dá kostky do plastové nádoby, kterou na hlavě odnese dolů do „prádelny“. Jak ale dopraví mýdlo až k fanikům, kteří jsou po pás ve vodě? Jednoduše vstoupí do řeky, nádobu s mýdlem tlačí před sebou jako loďku a každému pradláři dá tolik mýdla, kolik potřebuje.

Pracovní den končí

Když je faniko s praním hotov, jde na nejbližší kopec a vyprané oděvy tam rozprostře v řadách na trávu nebo je pověsí na šňůry. Výsledkem je pestrobarevná plocha, která tak upoutala naši pozornost. Teď je také čas na to, aby si pracovitý pradlář odpočinul. V podvečer je oblečení už suché. Pradlář ho pečlivě poskládá a některé kusy oděvu i vyžehlí žehličkou na dřevěné uhlí. Když slunce začíná zapadat za obzor, čisté a vyžehlené prádlo sbalí a přinese je zákazníkům.

Když jsme poprvé viděli řady schnoucího prádla, vůbec jsme si nedokázali představit, kolik práce se za tím vším skrývá. Jsme proto velmi rádi, že jsme navštívili faniky v Abidžanu. Díky tomu si nyní více vážíme práce všech pradlářů a pradlen po celém světě.

[Mapa na straně 10]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

CÔTE D’IVOIRE

[Obrázek na straně 12]

Prodej kostek mýdla

[Podpisek obrázku na straně 10]

PhotriMicroStock™/C. Cecil