Tři desítky let překládání v ilegalitě

Vypráví Ona Mockutėová

V dubnu 1962 jsem stála před soudem v přeplněné soudní síni v litevském městě Klaipeda. Byla jsem obviněna ze zločinů proti společnosti. V říjnu předchozího roku jsem byla zatčena a obžalována z náboženské činnosti, která byla považována za zločin proti sovětskému státu. Dovolte mi vyprávět, co předcházelo mému zatčení a následnému uvěznění za to, že jsem ilegálně překládala literaturu svědků Jehovových.

NARODILA jsem se v roce 1930 v západní Litvě, nedaleko Baltského moře. Předtím než jsem přišla na svět, se maminka modlila, aby se z jejího děťátka stala jeptiška. Přesto mi jednou řekla: „V žádném případě se nebudu modlit před svatým Petrem nebo jinými modlami.“ Ta slova mi utkvěla v mysli, a tak jsem v kostele neklekala, ačkoli jsem to dělávala před křížem, který byl u cesty, po níž jsem se vracela ze školy domů.

Během druhé světové války, v letech 1939 až 1945, jsem byla svědkem nepopsatelných krutostí. To, že k takovým věcem docházelo, mě velmi trápilo. Za německé okupace jsme jednou s tetou sbíraly lesní plody. Náhle jsme uviděly dvě čerstvě zaházené jámy a okolo krev. Věděly jsme, že nedlouho předtím byla zavražděna skupina Židů, včetně mých spolužaček Tese a Sary, a my jsme zjevně narazily na jejich hromadný hrob. Zděsila jsem se a vykřikla: „Bože, jsi tak dobrý! Proč ale dovoluješ, aby se děly takové hrůzy?“

V roce 1949 jsem v nedalekém městě Klaipeda ukončila střední školu a poté pokračovala ve studiu hudby. O rok později jsem se připojila ke studentskému ilegálnímu politickému hnutí, ale brzy mě a dalších dvanáct studentů někdo udal. Dostala jsem se do vězení v Klaipedě a tam jsem se poprvé setkala se svědky Jehovovými.

Poznávám biblickou pravdu

Jednoho dne do naší cely strčili ženu ve středním věku. Bylo nás tam sedm mladých žen a ona se na nás laskavě usmívala. Zeptala jsem se jí: „Drahá paní, když se člověk dostane do vězení, je obvykle smutný, ale vy se usmíváte. Mohu vědět, proč tady jste?“

„Kvůli pravdě,“ odpověděla.

„A co je pravda?“ zeptala jsem se.

Ta žena se jmenovala Lydia Peldszusová. Byla to Němka, a protože patřila ke svědkům Jehovovým, byla uvězněna kvůli své víře. Hodně jsme si povídaly o Bibli. Potěšující biblické pravdy, které nás Lydia učila, změnily život nejen mně, ale také třem dalším ženám, které s námi byly na cele.

 Mé poznání Bible vzrůstá

Za to, že jsem se podílela na ilegálních politických činnostech proti sovětské okupaci, jsem byla odsouzena na dvacet pět let do vězení a dalších pět let do vyhnanství. Díky svědkům, které jsem potkala během let ve vězení a v pracovních táborech na Sibiři, mé poznání o Bohu a jeho záměru rostlo. Tito svědkové byli, podobně jako Lydia, trestáni za svou víru.

Kromě toho, že jsem se v průběhu těch let dozvídala z Bible více a více, jsem o své víře mluvila s druhými. I když nebyla příležitost, abych se dala pokřtít a symbolizovala tak své zasvěcení Bohu, vězňové a dozorci mě považovali za svědka Jehovova. V roce 1958, po osmi letech ve vězení, jsem byla propuštěna. Do Litvy jsem se vrátila s podlomeným zdravím, ale se silnou vírou v Jehovu.

Začínám s překládáním

V Litvě bylo tehdy pouze několik svědků. Ostatní byli ve vězení nebo ve vyhnanství na Sibiři. V roce 1959 se dva bratři ze Sibiře vrátili a navrhli, abych překládala biblickou literaturu do litevštiny. Tento náročný úkol jsem ráda přijala a dívala se na něj jako na výsadu.

S překládáním jsem začala v březnu 1960 a pokřtěna jsem byla tajně v červenci téhož roku v řece Dubyse. Kvůli odporu ze strany KGB (sovětského Výboru státní bezpečnosti) jsem nemohla najít práci, a tak jsem bydlela u rodičů, kteří byli mé víře příznivě nakloněni. Starala jsem se o krávy, které patřily mému otci a sousedům. Zároveň jsem se mohla věnovat překládání. Měla jsem krásnou kancelář — jako křeslo mi sloužil pařez a jako koberec zelená tráva. Místo stropu byla nade mnou modrá obloha a namísto pracovního stolu jsem psala na klíně.

Uvědomila jsem si však, že překládání na louce není bezpečné, protože by si toho mohli snadno všimnout agenti KGB nebo jejich informátoři. Poté, co bylo možné využívat k této práci úkryty, jsem se od rodičů odstěhovala. Někdy jsem pracovala ve chlévech, kde na jedné straně ohrazení byla zvířata a na druhé straně jsem já bušila do psacího stroje.

Nebyla tam elektřina, a tak jsem pracovala pouze ve dne. Hlučné psaní na stroji bylo maskováno skřípáním větrného mlýna, který byl pro tento účel postaven vedle chléva. Když se setmělo, chodívala jsem se najíst. Pak jsem se do chléva vracela a spala na seně.

V říjnu 1961 jsem byla spolu se dvěma jinými svědky zatčena, protože moje práce podporující náboženskou činnost byla odhalena. To vedlo k soudnímu jednání v roce 1962, o kterém jsem se zmínila na začátku. Úřady dovolily, aby se případ projednával veřejně, a tak jsme měli radost, že jsme mohli vydat svědectví mnoha lidem, kteří se přišli podívat. (Marek 13:9) Dostala jsem tříletý trest a byla poslána do věznice v estonském Tallinu. Pokud vím, tehdy jsem v té věznici byla jediná, kdo tam byl kvůli víře. Přišli tam za mnou městští úředníci, a tak jsem o biblické pravdě mohla mluvit i s nimi.

Pokračuji v překladatelské práci

Poté, co jsem byla v roce 1964 z vězení v Estonsku propuštěna, jsem se vrátila do Litvy. Tam jsem ve své práci pokračovala. Překládala jsem především z ruštiny do  litevštiny. Práce bylo hodně. I když mi pomáhali jiní, byla jsem jediná, kdo se překládání do litevštiny věnoval naplno. Často jsem pracovala sedm dní v týdnu, od rána do večera. Bez Jehovovy pomoci bych k tomu určitě neměla sílu.

Byla jsem si vědoma toho, jak je tato práce důležitá, a tak jsem se vždycky snažila být opatrná. Křesťanští bratři a sestry často riskovali svou vlastní bezpečnost a také bezpečnost své rodiny, když mě ukrývali, dávali mi jídlo a poskytovali ochranu. Taková spolupráce nás velmi sblížila. Zatímco já jsem překládala, rodina, u které jsem bydlela, dávala pozor, aby na mě KGB nepřišla. V případě nebezpečí jsme měli domluvený signál — někdo z rodiny dvakrát bouchnul něčím železným do topných trubek. Já jsem pak okamžitě schovala všechno, co by mohlo mou práci odhalit.

Když se zdálo, že dům, ve kterém pracuji, někdo sleduje, rychle jsem se přestěhovala jinam. Mít psací stroj bez oficiálního povolení bylo vážným trestným činem, takže můj psací stroj vždycky musel na nové místo odnést někdo jiný. Potom, obvykle v noci, jsem tam odešla já.

Jehova mě opravdu ochraňoval. Státní orgány sice neměly žádný důkaz, ale o mé práci dobře věděly. Například v roce 1973, když stálo před soudem osm svědků Jehovových, mě prokurátor předvolal k výslechu. Zeptal se mě přímo: „Mockutėová, kolik jste za ta léta vytiskla literatury?“

Řekla jsem mu, že na tuto otázku odpovědět nemohu. Pak se mě zeptal: „Na jaké otázky mi tedy odpovědět můžete?“

„Na otázky, které nesouvisejí s mou prací,“ řekla jsem.

Situace se mění

Ke konci 80. let se situace v Litvě začala měnit. Už nebylo nutné ukrývat se před státními orgány. V roce 1990 se tedy na překládání začali podílet i jiní. A 1. září 1992 byla otevřena malá překladatelská kancelář v Klaipedě, ve městě, kde jsem se nakonec usadila.

Celkem jsem překládala asi tři desetiletí na šestnácti místech. Během těch let jsem neměla svůj domov. Když ale vidím, k čemu moje práce vedla, mám z toho velkou radost. V dnešní době je v Litvě asi 3 000 svědků Jehovových. Překladatelská práce, kterou jsem kdysi potají dělala ve chlévech a na půdách, se teď vykonává v příjemném prostředí litevské odbočky poblíž města Kaunas.

Nikdy nezapomenu na to neobvyklé setkání ve studené vězeňské cele v Klaipedě, k němuž došlo téměř před 60 lety. Změnilo můj život. Vždycky budu našemu velkému Stvořiteli Jehovovi vděčná za to, že jsem se o něm a jeho záměru dozvěděla pravdu a že jsem mu mohla zasvětit svůj život a činit jeho vůli.

[Praporek na straně 13]

Potěšující biblické pravdy, které jsme se my čtyři od Lydie dozvídaly ve vězení, nám změnily život

[Obrázek na straně 12]

O mém soudním případu se psalo v sovětských novinách v roce 1962

 [Obrázek na straně 14 a 15]

Ukázky biblické literatury, kterou jsem překládala, a tím riskovala svobodu

[Obrázek na straně 15]

Lydia, která se mnou ve vězení mluvila o biblické pravdě

[Obrázek na straně 15]

Dvě svědkyně (vlevo), od kterých jsem se o Bohu naučila víc, když jsem byla ve vězeňském táboře v Chabarovském kraji, Rusko 1956

[Obrázek na straně 15]

Psací stroj, který jsem používala v době zákazu