Dá se vůbec někomu věřit?
Dá se vůbec někomu věřit?
Byl považován za průkopníka v léčbě bolesti a jeho články byly publikovány v prestižních lékařských časopisech. Potom však vyšlo najevo, že tento přední anesteziolog si od roku 1996 přes deset let výsledky svých studií vymýšlel.
„NEDOKÁŽU pochopit, co může někoho k takovému jednání vést,“ prohlásil dr. Steven L. Shafer v rozhovoru pro časopis Anesthesiology News.
Proč se uznávaný odborník sníží k tomu, že podvádí druhé? Podívejme se na čtyři možné příčiny takového jednání.
● Chamtivost. Ve zprávě uveřejněné v listu The New York Times byl citován dr. Jerome Kassirer, bývalý redaktor časopisu The New England Journal of Medicine, který se vyjádřil: „Když výzkumní pracovníci vděčí za většinu svého příjmu [farmaceutickým] firmám, mají výraznou tendenci získat výsledky, které jsou pro firmu příznivé.“
● Úspěch za každou cenu. Má se za to, že studenti vysokých škol v Německu dávají vyučujícím tisíce eur na úplatcích, aby získali titul „doktor“, který je v této zemi považován za symbol úspěchu. Z jedné studie popsané v deníku The New York Times, vyplynulo, že mnozí studenti, kteří obcházejí etické zásady, „mají v úmyslu řídit se vysokými morálními měřítky“ — ovšem až dosáhnou vytouženého postavení.
● Chybí dobré příklady. O středoškolských studentech se ve výše uvedeném deníku jeden profesor vyjádřil takto: „Mohli bychom být v pokušení říci, že dali stranou morální zásady. . . . Ale pravděpodobně by bylo správnější říci, že jejich učitelé, vychovatelé ani společnost jako taková jim nepomohli, aby si vůbec nějaké morální zásady stanovili a ztotožnili se s nimi.“
● Způsoby jednání, které jsou v rozporu s hodnotami. Při jednom průzkumu mezi téměř 30 000 středoškolskými studenty jich 98 procent uvedlo, že v osobních vztazích považují za velmi důležitou poctivost. Avšak 80 procent studentů se přiznalo, že lhali rodičům, a 64 procent připustilo, že v uplynulém roce podváděli při zkoušení nebo testech.
Nadřazené morální zásady
Jak je vysvětleno v rámečku na této straně, důvěřovat druhým je pro lidi zřejmě přirozené. Zároveň však o nich platí to, co říká Bible — že ‚sklon jejich srdce je od mládí špatný‘. (1. Mojžíšova 8:21) Jak může člověk proti tomuto vrozenému sklonu bojovat a jednat čestně navzdory všudypřítomné nepoctivosti? Užitečné jsou následující biblické zásady.
● „Nevymýšlej si nic špatného proti bližnímu, když u tebe bydlí s pocitem bezpečí.“ (Přísloví 3:29)
Jestliže své bližní máme rádi, pak pro ně chceme to nejlepší a nikdy nezneužijeme jejich důvěru. Kdyby se touto zásadou řídil každý, skončily by nejrůznější formy vykořisťování, k nimž patří i obchodování s padělanými léky, o kterém byla zmínka v předcházejícím článku.
● „Pravdomluvné rty obstojí navždy, prolhaný jazyk jen krátký okamžik.“ (Přísloví 12:19, „Bible21“)
Mnozí si dnes myslí, že poctiví lidé jsou v nevýhodě. Co je však podle vás cennější? Okamžitě dosáhnout nějakých výhod, nebo získat dlouhodobý užitek a přitom si zachovat sebeúctu? Studentovi, který podvádí při zkouškách, se možná podaří v druhých vyvolat falešnou představu o svých vědomostech nebo schopnostech, ale jak potom obstojí na pracovišti?
● „Spravedlivý chodí ve své ryzosti. Šťastní jsou po něm jeho synové.“ (Přísloví 20:7)
Jestliže jednáte čestně, dáváte dobrý příklad svým dětem. Vysvětlete jim, jaký užitek vám poctivost přináší. Pokud děti mají ve svých rodičích dobrý příklad, je pravděpodobnější, že z nich samotných vyrostou čestní lidé. (Přísloví 22:6)
Opravdu se dá v dnešní společnosti podle takových zásad žít? A jsou dnes nějací lidé, kterým je možné důvěřovat?
[Praporek na straně 4]
Podle deníku Le Figaro si stále více Francouzů „myslí, že představitelé politického, ekonomického, společenského ani kulturního života nemají dobrou morálku, a nevidí důvod, proč by ji měli mít oni sami“.
[Rámeček na straně 5]
DŮVĚŘOVAT JE PŘIROZENÉ
Profesor Michael Kosfeld, který přednáší management na Frankfurtské univerzitě v Německu, dospěl na základě experimentů k závěru, že důvěra je „biologicky zakotvenou součástí lidské přirozenosti“. Zjistil, že když spolu dva lidé komunikují, jejich mozek produkuje oxytocin — hormon, který stimuluje důvěru. „Je to ve skutečnosti jeden z charakteristických rysů člověka,“ napsal profesor Kosfeld. „Když v našich vztazích chybí důvěra, jsme v určitém smyslu zbaveni svého lidství.“