Vydejme se po „Cestě otroků“

MĚSTO Ouidah, které leží na území dnešního Beninu, bylo od 17. do 19. století největším střediskem obchodování s otroky v západní Africe. Bylo jich odtud vypraveno více než milion. Sami Afričané často „směňovali“ jiné Afričany za alkohol, oblečení, náhrdelníky, nože, meče a obzvláště střelné zbraně, které byly velmi žádoucí při kmenových bojích.

Od 16. do 19. století bylo přes Atlantský oceán transportováno na plantáže a do dolů Nového světa přibližně dvanáct milionů Afričanů. Kniha American Slavery—1619–1877 (Americké otroctví — 1619–1877) uvádí, že asi 85 procent otroků „bylo dopraveno do Brazílie a britských, francouzských, španělských a holandských kolonií v Karibiku“. Odhaduje se, že šest procent těchto otroků se dostalo do kolonií, jež se později staly součástí Spojených států. *

Otroci — spoutaní okovy, zbití a s vypáleným cejchem — vycházeli z pevnosti, která je dnes zrekonstruovaná a je v ní Ouidské historické muzeum. „Cesta otroků“ byla dlouhá čtyři kilometry a končila na pláži v „Místě, odkud není návratu“. Je to spíše symbolické označení, protože otroci nebyli odváženi z jednoho místa. Proč se otrokářství těšilo takové oblibě? *

Dlouhá ohavná historie

V dávných dobách afričtí panovníci prodávali válečné zajatce arabským obchodníkům. Do trhu s otroky se později zapojily i evropské mocnosti, a to zvláště potom, co získaly na americkém kontinentu kolonie. V té době docházelo ke kmenovým bojům a bylo získáno mnoho zajatců, z nichž se stali otroci. Díky tomu byla válka výhodnou záležitostí jak pro vítěze, tak pro chamtivé  obchodníky s otroky. Část otroků byla navíc získána únosem nebo od afrických obchodníků, kteří je přivedli z vnitrozemí. Do otroctví mohl být prodán prakticky kdokoli, dokonce i vznešení lidé, kteří ztratili královu přízeň.

Známým překupníkem byl Brazilec Francisco Félix de Souza. V roce 1788 převzal velení nad pevností, která byla centrem místního trhu s otroky v Beninské zátoce. V té době byla Ouidah součástí Dahomského království. De Souza se však s dahomským králem Adandozanem nepohodl a dostal se do vězení. Možná v té době se spojil s královým bratrem a v roce 1818 Adandozana svrhli. Byl to začátek výhodného vztahu mezi novým králem Gezem a de Souzou, který začal řídit trh s otroky. *

Gezovým cílem bylo rozšířit království a k tomu potřeboval zbraně z Evropy. Proto de Souzu jmenoval místokrálem ve Ouidě, aby mu pomáhal řídit obchodování s Evropany. V této části Afriky měl de Souza na obchodování s otroky monopol, a tak záhy nahromadil obrovské bohatství. Trh s otroky, který byl v blízkosti jeho domu, se stal centrem, kam přicházeli místní i zahraniční obchodníci.

Cesta smáčená slzami

Prohlídka „Cesty otroků“ ve Ouidě začíná u zrekonstruované portugalské pevnosti. Byla postavená v roce 1721, a jak jsme uvedli, nyní slouží jako muzeum. Zajatci, kteří měli být prodáni do otroctví, byli uzavřeni na velkém nádvoří uprostřed pevnosti. Než se tam dostali, mnozí z nich řadu nocí kráčeli připoutaní řetězy k sobě. Proč šli v noci? Ve tmě se nemohli orientovat, a proto pro ně bylo těžší utéct a vrátit se domů.

Když dorazila skupina otroků, proběhla dražba a obchodníci potom získané „zboží“ označili cejchem. Otroci, kteří měli být posláni do zámoří, byli odvedeni na pláž a v kánoích nebo malých loďkách převezeni na loď.

Další zastávkou na historické „Cestě otroků“ je památník na místě, kde dříve stál „Strom zapomnění“. Otroci jej museli několikrát obejít — muži údajně devětkrát a ženy sedmkrát. Měli tak zapomenout na svou  vlast a byl menší předpoklad, že se budou bouřit.

Na „Cestě otroků“ je také památník, který připomíná zomaï, což byly chýše, které už dnes neexistují. Slovo zomaï poukazuje na tmu uvnitř těchto chatrčí, v nichž se zajatci tísnili, aby si zvykli na velmi špatné podmínky, které je čekaly na lodi. Někteří tam byli řadu měsíců. Ti, kdo během té doby zemřeli, byli hozeni do hromadného hrobu.

Velmi působivý je památník, který se jmenuje Zomachi a symbolizuje pokání a smíření. Vždy v lednu se zde sejdou potomci jak otroků, tak obchodníků a žádají odpuštění pro ty, kdo páchali nespravedlnost.

Prohlídku uzavírá „Místo, odkud není návratu“ — velká brána, která symbolizuje poslední chvíle otroků na africké půdě. Je na ní ozdobný reliéf zobrazující dvě řady Afričanů spoutaných řetězy, kteří míří na blízkou pláž a před kterými je Atlantský oceán. Někteří zoufalí zajatci zde údajně jedli písek, aby nezapomněli na svou rodnou zem. Jiní si zvolili smrt a uškrtili se vlastními řetězy.

Osvobození otroků

Od počátku 19. století přibývalo snah o zrušení otroctví. Poslední loď s otroky z Ouidy připlula do města Mobile v americkém státě Alabama v červenci 1860. Tři roky nato vydala vláda Spojených států Prohlášení o osvobození otroků. Otroctví na západní polokouli skončilo v roce 1888, když bylo zrušeno v Brazílii.

Nejviditelnějším pozůstatkem trhu s otroky je obrovská africká diaspora, která výrazně ovlivnila složení obyvatelstva a kulturu v mnoha zemích na americkém kontinentu. Dalším pozůstatkem je velké rozšíření vúdú, což je náboženství, které obsahuje magické prvky a zaklínání a je obzvlášť populární na Haiti. Encyclopædia Britannica uvádí, že „výraz vúdú je odvozen od slova vodun, které v jazyce Fonů žijících v Beninu (dříve Dahome) znamená bůh nebo duch“.

Je smutné, že nelítostné formy otroctví trvají dodnes, i když ne vždy v doslovném smyslu. Miliony lidí například „otročí“ ve špatných hospodářských podmínkách jenom proto, aby vůbec přežili. Další strádají pod utiskujícími politickými režimy. (Kazatel 8:9) A miliony jiných jsou v zajetí pověr a falešných náboženských nauk. Mohou lidské vlády osvobodit své poddané od těchto forem otroctví? Nemohou. Dokáže to jenom Jehova Bůh a také to udělá. Ve svém psaném Slově, Bibli, slibuje, že všichni, kdo jej budou uctívat v souladu s biblickou pravdou — s pravdou, která lidi osvobozuje —, jednoho dne získají „slavnou svobodu Božích dětí“. (Římanům 8:21; Jan 8:32)

[Poznámky pod čarou]

[Rámeček a obrázek na straně 24]

„ČLOVĚK PANUJE NAD ČLOVĚKEM K JEHO ŠKODĚ“

Mnozí věří, že překupníci otroků získávali své „zboží“ tím, že přepadávali vesnice a unesli, koho se jim zachtělo. Je sice pravda, že k tomu docházelo, ale otrokáři by pravděpodobně nemohli odvézt miliony lidí „bez pomoci vzájemně spolupracujících afrických panovníků a obchodníků,“ prohlásil v jednom rozhlasovém interview profesor afrických dějin dr. Robert Harms. Potvrzuje se tím pravdivost slov, že „člověk panuje nad člověkem k jeho škodě“. (Kazatel 8:9)

[Podpisek]

© Réunion des Musées Nationaux/Art Resource, NY

[Mapy na straně 22]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Přibližně dvanáct milionů Afričanů bylo dopraveno lodí na druhý břeh Atlantiku, aby tam pracovali jako otroci

AFRIKA

BENIN

Ouidah

Otročí pobřeží

[Obrázek na straně 22 a 23]

V této portugalské pevnosti, postavené v roce 1721, je nyní Ouidské historické muzeum

[Podpisek]

© Gary Cook/Alamy

[Obrázek na straně 23]

Socha spoutaného otroka s roubíkem

[Obrázek na straně 23]

Památník „Místo, odkud není návratu“ symbolizuje poslední okamžiky otroků na africké půdě

[Podpisek]

© Danita Delimont/Alamy