V ROCE 1953 molekulární biologové James Watson a Francis Crick publikovali objev, který byl zlomem ve vědeckém chápání lidského života. Popsali dvoušroubovici DNA. * Tato vláknová molekula se nachází převážně v buněčném jádru a obsahuje zápis zakódovaných informací. O buňkách proto můžeme říct, že jsou to živé knihovny. Tímto úžasným objevem začala nová epocha biologie. K čemu ale takový zápis slouží? A co je ještě zajímavější, jak se do buněk dostal?

Říkali jste si někdy, jak je možné, že ze semínka vyroste strom nebo z oplodněného vajíčka člověk? Napadlo vás, jak se stalo, že jste zdědili určité charakteristické rysy? Odpovědi souvisejí s informacemi uloženými v DNA.

DNA je téměř v každé buňce. Je to složitá molekula, která připomíná dlouhý zkroucený žebřík. V lidském genomu neboli v celém souboru DNA má tento žebřík asi tři miliardy „příček“. Vědci nazývají tyto příčky „páry bází“, protože každou tvoří dvě chemické látky. Tyto látky jsou celkem čtyři a označují se podle prvního písmena – A, C, G a T. * V roce 1957 Crick přišel na to, že zakódované pokyny jsou dány lineární sekvencí těchto „příček“. V 60. letech pak vědci začali tento kód dešifrovat.

Informace, ať už jsou ve formě obrázků, zvuků, nebo textu, mohou být uchovávány a zpracovávány mnoha způsoby. Například počítače to všechno dělají digitálně. Živé buňky uchovávají a zpracovávají informace chemicky, přičemž základní sloučeninou je DNA. Ta se předává dál, když se buňky dělí a organismy reprodukují, což je schopnost, která je považována za charakteristický znak živých organismů.

Jak buňky používají informace? Představte si, že DNA je kuchařka, ve které každý recept obsahuje postup krok za krokem, přičemž všechny kroky jsou podrobně popsány v přesných pojmech. Výsledkem však není dort nebo koláč, ale třeba zelí nebo kráva. Samozřejmě že v případě živých buněk je proces plně automatizovaný, což ho  posouvá na ještě vyšší úroveň komplexnosti a důmyslnosti.

Genetické informace jsou uchovávány pro situaci, kdy budou zapotřebí, například pro výměnu opotřebovaných nebo nemocných buněk zdravými nebo pro předání charakteristických rysů potomkům. Kolik informací DNA obsahuje? Vezměme si například nejmenší buněčné organismy – bakterie. Německý vědec Bernd-Olaf Küppers řekl: „Kdyby byl molekulární text, který popisuje stavbu bakteriální buňky, převedený do našich slov a vět, vydal by asi na tisícistránkovou knihu.“ Profesor chemie David Deamer tedy výstižně napsal: „Člověk je ohromen komplexností i té nejjednodušší formy života.“ A jak je na tom pro srovnání lidský genom? „Takový text by zaplnil několik tisíc knih,“ říká Küppers.

Když zápis v DNA označíme za jazyk molekulární genetiky, „není to jen pouhá metafora,“ říká Küppers. „Podobně jako lidský jazyk, i jazyk molekulární genetiky má svou skladbu.“ Jednoduše řečeno, DNA má svou „gramatiku“ neboli svá pravidla, která přesně vymezují, jak budou její pokyny seřazeny a předány dál.

„Slova“ a „věty“ v DNA tvoří různé „recepty“, které řídí tvorbu proteinů a dalších látek. Tyto látky se stávají stavebními kameny různých buněk, ze kterých se skládá tělo. „Recept“ může řídit tvorbu například kostních, svalových, nervových nebo kožních buněk. „Vlákno DNA je informace – zpráva zapsaná formou kódu. Kód se skládá z písmen, přičemž každé písmeno je jedna chemická látka,“ napsal evoluční biolog Richard Dawkins. „Je to až k neuvěření, ale kódy jsou zapsány tak, že jim můžeme rozumět.“

Biblický pisatel David řekl Bohu v modlitbě: „Tvé oči viděly i můj zárodek a ve tvé knize byly zapsány všechny jeho části.“ (Žalm 139:16) David samozřejmě použil poetický jazyk. Ale vyjádřil to vlastně naprosto  přesně, což je typické pro všechny pisatele Bible. Žádný z nich nebyl ani trochu ovlivněný absurdními pověrami nebo mytologií jiných starověkých národů. (2. Samuelova 23:1, 2; 2. Timoteovi 3:16)

Často se stává, že když vědci objasní jednu záhadu, objeví další. Tak to bylo i v případě DNA. Když se zjistilo, že DNA obsahuje zakódované informace, přemýšliví lidé si začali klást otázku, jak se tam ty informace dostaly. Samozřejmě že když vznikla první molekula DNA, žádný člověk u toho nebyl, takže jsme odkázáni na vlastní závěry. Přesto ale tyto závěry nemusí být pouhé spekulace. Je to vidět z následujících příkladů.

• V roce 1999 se v Pákistánu našly úlomky starověké keramiky, na kterých byly neobvyklé znaky. Tyto symboly se dosud nepodařilo rozluštit. Přesto se má za to, že je udělal člověk.

• Několik let po tom, co Watson a Crick objevili strukturu DNA, dva fyzikové navrhli, aby se pátralo po kódovaných rádiových signálech z vesmíru. Tím začalo dnešní hledání mimozemské inteligence.

Proč jsme si tyto příklady uvedli? Lidé připisují informace inteligenci, ať už to jsou informace ve formě znaků na hliněném úlomku, nebo signálů z vesmíru. K tomuto závěru dojdou, aniž by potřebovali vidět, jak se informace vytvářela. A přitom když byl objeven ten nejsložitější kód – chemický kód života –, mnozí dali logiku stranou a vznik DNA připsali náhodnému procesu. Je takový přístup rozumný? Je konzistentní? Je vědecký? Hodně uznávaných vědců je přesvědčeno, že ne. Patří k nim profesoři Gene Hwang a Yan-Der Hsuuw. * Co k tomu řekli?

Profesor Gene Hwang se zabývá matematickými základy genetiky. Kdysi věřil v evoluci, ale jeho práce ho dovedla ke změně názoru. Redaktorovi časopisu Probuďte se! řekl: „Díky studiu genetiky jsem lépe porozuměl mechanismům života a to mě naplňuje obdivem ke stvořitelově moudrosti.“

Profesor Yan-Der Hsuuw je vedoucím embryologického výzkumu na vědecko-technické univerzitě v tchaj-wanském městě Pching-tung. Kdysi také zastával evoluci, ale na základě výsledků svého výzkumu pohled na vznik života změnil. O dělení buněk a jejich diferenciaci řekl: „Ty správné buňky se musí vytvořit ve správném pořadí a na správném místě. Nejprve  se shlukují do tkání a ty pak tvoří orgány a končetiny. Který inženýr by si troufl byť i jen snít o tom, že napíše pokyny pro tak složitý proces? Pokyny pro vývoj zárodku jsou ale dokonale zapsány v DNA. Když se nad tou krásou zamyslím, jsem přesvědčený o tom, že tvůrcem života je Bůh.“

V zájmu spravedlnosti ano. Pokud Bůh stvořil život, pak zásluha za to patří jemu, ne evoluci. (Zjevení 4:11) Kromě toho pokud jsme dílem moudrého stvořitele, pak jsme tady z nějakého důvodu. To by neplatilo v případě, že život by byl výsledkem náhodných procesů. *

Přemýšliví lidé hledají uspokojivé odpovědi. Viktor Frankl, který byl profesorem neurologie a psychiatrie, řekl: „Hledání smyslu života je pro člověka hlavní hnací silou.“ Jinými slovy máme duchovní hlad a chceme ho uspokojit. To, že máme tuto potřebu, dává smysl pouze v případě, že nás stvořil Bůh. Umožnil nám ji ale uspokojit?

Ježíš Kristus na tuto otázku odpověděl: „Člověk nebude žít ze samotného chleba, ale z každého výroku, který vychází z Jehovových [neboli Božích] úst.“ (Matouš 4:4) Jehovovy výroky, zaznamenané v Bibli, už uspokojily duchovní hlad milionů lidí, kteří tak získali smysl života a naději do budoucnosti. (1. Tesaloničanům 2:13) Bible může takový užitek přinést i vám. Přinejmenším je to jedinečná kniha, která si zaslouží vaši pozornost.