Jak být oporou pro nevyléčitelně nemocného

„Když jsem se dozvěděla, že maminka je nevyléčitelně nemocná, nechtěla jsem tomu uvěřit. Byla jsem v šoku a nedokázala jsem se vyrovnat s tím, že brzy zemře.“ (Grace, Kanada)

V SITUACI, kdy je u někoho zjištěna nevyléčitelná nemoc, jsou členové rodiny a přátelé hluboce sklíčeni a možná nevědí, jak reagovat. Někteří si kladou otázku, zda pacientovi říct celou pravdu o jeho zdravotním stavu. Jiní mají obavy z toho, zda budou schopni snášet pohled na to, jak milovaný člověk trpí a jak ho nemoc připravuje o lidskou důstojnost. Mnozí mají strach, že nebudou vědět, co říct nebo udělat v posledních hodinách jeho života.

Co potřebujete vědět, abyste na takovou špatnou zprávu vhodně zareagovali? A jak se pro takového člověka můžete stát ‚pravým druhem‘ a v této náročné době mu poskytnout útěchu a oporu? (Přísloví 17:17)

Přirozená reakce

Je zcela přirozené, že když někdo z blízkých vážně onemocní, zažíváme úzkost. Takové pocity mívají i lékaři, přestože vidí umírat lidi často. Když se snaží pacientům v posledním stadiu choroby pomoci v tělesném a citovém ohledu, často se cítí bezmocní.

Možná i pro vás je těžké ovládat své emoce, když vidíte, jak někdo z vašich blízkých trpí. Hosa, která žije v Brazílii a která se starala o svou smrtelně nemocnou sestru, říká: „Je nesmírně náročné dívat se na to, jak někdo, koho hluboce milujete, má neustálé bolesti.“ I věrný Mojžíš, když jeho sestru postihlo malomocenství, zvolal: „Bože, prosím! Prosím, uzdrav ji!“ (4. Mojžíšova 12:12, 13)

 Trápení těch, které máme rádi a kteří jsou nemocní, na nás doléhá proto, že jsme vytvořeni k obrazu našeho soucitného Boha Jehovy. (1. Mojžíšova 1:27; Izajáš 63:9) Co Jehova cítí vzhledem k utrpení lidí? Uvažujme o reakci Ježíše, který dokonale zrcadlil osobnost svého Otce. (Jan 14:9) Když viděl lidi, kteří byli nemocní, byl „pohnut lítostí“. (Matouš 20:29–34; Marek 1:40, 41) V předcházejícím článku tohoto časopisu bylo ukázáno, že když Ježíš viděl, jak smrt jeho přítele Lazara působí na Lazarovu rodinu a přátele, byl hluboce znepokojen a „dal průchod slzám“. (Jan 11:32–35) Bible mluví o smrti jako o nepříteli a slibuje, že nemoce ani smrt již brzy nebudou. (1. Korinťanům 15:26; Zjevení 21:3, 4)

Je přirozené, že můžete být v pokušení dávat vzniklou situaci někomu za vinu. Doktorka Marta Ortizová, která psala disertační práci na téma péče o smrtelně nemocné, dává tuto radu: „Z toho, v jakém je pacient stavu, nikoho neobviňujte — ani lékaře, ani zdravotní sestry ani sebe. Jen byste tím zvyšovali napětí ve vztazích a odváděli pozornost od toho, co by mělo být hlavním zájmem, totiž potřeby smrtelně nemocného pacienta.“ Jaké praktické kroky můžete podniknout, abyste tomu, koho máte rádi, pomohli vyrovnat se s nemocí a blížící se smrtí?

Zaměřte se na člověka, nikoli na nemoc

Prvním krokem je nedívat se na oslabující a deformující účinky nemoci, ale zaměřit se na člověka. Jak to můžete dělat? Sára, která pracuje jako zdravotní sestra, říká: „Najdu si čas, abych si prohlédla fotky pacienta z doby, kdy byl ještě plný energie. Pozorně naslouchám, když mi vypráví, co zažil. To mi pomáhá představit si, jaký byl předtím,  a nesoustředit se jenom na jeho současný stav.“

Jiná zdravotní sestra, která se jmenuje Anne-Catherine, vysvětluje, jak to dělá, aby se nezaměřovala jenom na tělesné projevy nemoci. „Dívám se pacientovi do očí a přemýšlím, co mohu udělat, abych přispěla ke zlepšení jeho stavu.“ V knize, která pojednává o potřebách umírajících lidí, se píše: „Je běžné, že při pohledu na milovaného člověka, který je znetvořený v důsledku nemoci nebo nehody, se cítíme velmi nepříjemně. Nejlepší, co za těchto okolností můžeme udělat, je dívat se mu do tváře a vnímat ty stále stejné hnědé, zelené nebo modré oči.“ (The Needs of the Dying—A Guide for Bringing Hope, Comfort, and Love to Life’s Final Chapter)

Je pravda, že tento přístup vyžaduje sebeovládání a pevné odhodlání. Georges, křesťanský dozorce, který pravidelně navštěvuje smrtelně nemocné, k tomu poznamenává: „Naše láska k nemocnému musí být silnější než naše nepříjemné pocity související s jeho zdravotními problémy.“ Pokud se zaměříte na člověka, a ne na nemoc, bude to prospěšné jak pro vás, tak pro něj. Yvonne, která pečuje o děti s rakovinou, říká: „Vědomí toho, že pacientům můžete pomoci, aby si zachovali důstojnost, vám umožní lépe se vyrovnat s jejich tělesnými změnami.“

Buďte připraveni naslouchat

Lidé mohou mít zábrany navštívit někoho, kdo umírá, nebo mu zavolat, a to i v případě, že ho mají velmi rádi. Proč to tak je? Obávají se, že nebudou vědět, co říct. Anne-Catherine, která se nedávno starala o smrtelně nemocnou přítelkyni, však poukazuje na to, že své místo má i mlčení. Říká: „Útěchu přinášejí nejen slova, ale také jednání. Zájem projevíte tím, že si přisunete židli a sednete si k nemocnému, držíte ho za ruku a nebráníte se slzám, když mluví o svých pocitech.“

Váš blízký pravděpodobně potřebuje o svých pocitech otevřeně a upřímně mluvit. Často si ale uvědomuje, že lidé, kteří ho mají rádi, se kvůli jeho stavu trápí, a tak se rozhovorům o závažných osobních otázkách vyhýbá. Určitým námětům, o kterých pacient přemýšlí, se s dobrým úmyslem možná vyhýbají také přátelé a členové rodiny. Dokonce se mohou domluvit, že informace o jeho zdravotním stavu před ním budou skrývat. K čemu takové mlčení vede? Jedna lékařka, která ošetřuje smrtelně nemocné pacienty, vysvětluje, že snaha zamlčet pravdu „ubírá energii potřebnou na důležitější proces, jakým je rozhovor o nemoci a vyrovnání se s ní“. Jestliže si to tedy nemocný přeje, měl by dostat možnost otevřeně mluvit o svém stavu a případné smrti.

Boží služebníci v minulosti, kteří se ocitli tváří v tvář smrti, o svém strachu bez zábran mluvili s Jehovou. Například, když se 39letý král Ezekjáš dozvěděl, že zemře, dal najevo své zoufalství. (Izajáš 38:9–12, 18–20) Smrtelně nemocní lidé by tedy měli dostat možnost, aby vyjádřili smutek z toho, že jejich život brzy skončí. Mohou pociťovat zklamání, že neuskuteční své plány, například že už nebudou cestovat, mít děti, vidět vyrůstat vnoučata nebo sloužit Bohu ve větší míře. Možná se bojí, že přátelé a členové rodiny se odtáhnou ze strachu, že nebudou vědět, jak na danou situaci reagovat. (Job 19:16–18) Nevyléčitelně nemocné možná také zneklidňují obavy z toho, že budou trpět, že nebudou schopni ovládat své tělesné funkce a že zemřou opuštění.

 Anne-Catherine říká: „Je důležité, abyste nemocnému umožnili říct, co má na srdci, aniž byste ho přerušovali, posuzovali nebo zlehčovali jeho obavy. To je ten nejlepší způsob, jak zjistit, co opravdu cítí, a jak pochopit, co si přeje, čeho se obává a co očekává.“

Chápejte základní potřeby

Vážná situace někoho blízkého, kterou možná ještě zhoršuje agresivní léčba nebo její dlouhodobé účinky, vás může natolik zneklidňovat, že zapomenete na základní potřebu pacienta — na potřebu činit vlastní rozhodnutí.

V některých kulturách může rodina zajít tak daleko, že ve snaze chránit pacienta mu zatají pravdu o jeho zdravotním stavu, nebo mu dokonce neumožní, aby se sám rozhodoval o léčbě. V jiných kulturách se objevuje odlišný problém. „Ti, kdo přijdou navštívit nemocného, někdy u jeho postele mluví tak, jako by tam nebyl,“ říká Jerry, který je ošetřovatelem. V obou případech je takovým jednáním pacient připraven o svou důstojnost.

Další základní potřebou je naděje. V zemích, kde je dostupná kvalitní lékařská péče, je naděje úzce spojena s výběrem účinné léčby. Michelle, která se stará o svou matku po třech recidivách rakoviny, říká: „Pokud si maminka přeje zkusit jinou léčbu nebo konzultovat jiného odborníka, pomohu jí s hledáním. Uvědomila jsem si, že musím mít realistický postoj, ale zároveň mluvit pozitivně.“

Co když už není žádná naděje, že by se našla nějaká léčba? Pamatujte, že nevyléčitelně nemocný člověk potřebuje mluvit o smrti otevřeně. Georges, křesťanský dozorce, kterého jsme již citovali, říká: „Je velmi důležité neskrývat před nemocným, že se jeho život blíží ke konci. Díky tomu může udělat nutná opatření a připravit se na smrt.“ Může tak dát své záležitosti do pořádku a zmírnit obavy, že by mohl být druhým na obtíž.

Mluvit o takových věcech pochopitelně není snadné. Ale otevřený rozhovor poskytne výjimečnou možnost vyjádřit upřímně své nejhlubší city. Umírající člověk si možná přeje urovnat dřívější neshody, vyjádřit lítost nebo požádat o odpuštění. Díky takové výměně myšlenek se váš vztah může stát důvěrnějším.

Buďte oporou v posledních dnech života

Jak můžete být oporou člověku, jehož život se blíží ke konci? Doktorka Ortizová, kterou jsme již citovali, říká: „Umožněte pacientovi, aby vyjádřil svá poslední přání. Pozorně naslouchejte. Pokud je to možné, snažte se mu vyhovět. Pokud to možné není, upřímně mu to řekněte.“

Ke konci života člověk více než kdy jindy touží zůstat ve styku s těmi, na kterých mu nejvíc záleží. Georges říká: „Zprostředkujte pacientovi kontakt s těmito lidmi, i kdyby to kvůli tomu, že nemá dost sil, měly být jen krátké rozhovory.“ I v případě, že by to šlo jen po telefonu, takový kontakt umožní vzájemné povzbuzení a také společnou modlitbu. Christina, Kanaďanka, která v krátké době třikrát za sebou přišla o někoho blízkého, vzpomíná: „Čím víc se blížil konec jejich života, tím víc byli závislí na modlitbách svých spolukřesťanů.“

Měli byste se v přítomnosti milovaného člověka, který umírá, bránit slzám? Ne. Pokud se rozpláčete, vlastně mu tím dáváte možnost, aby vás utěšil. Kniha The Needs of the Dying uvádí: „Pro člověka je silným citovým prožitkem, když ho utěšuje někdo, kdo umírá, a je to nesmírně důležité i pro nemocného.“ Když totiž ten, komu je věnována výhradní péče, dostane příležitost utěšit druhé, může znovu být v roli starostlivého přítele, otce nebo matky.

 Vlivem okolností se možná stane, že se svým blízkým v jeho posledních hodinách nebudete. Pokud s ním však v nemocnici nebo doma být můžete, snažte se držet ho za ruku až do konce. Tyto poslední chvíle vám umožní, abyste vyjádřili city, které slovy můžete vyjádřit jen zřídka. Nenechte se odradit tím, že umírající už nereaguje, rozlučte se s ním a řekněte mu, že ho milujete a že se těšíte, až se s ním znovu setkáte při vzkříšení. (Job 14:14, 15; Skutky 24:15)

Pokud tyto poslední chvilky využijete co nejlépe, pravděpodobně nebudete mít později žádné výčitky. Z těchto silných citových prožitků můžete v budoucnosti čerpat útěchu. Prokázali jste se jako pravý druh v ‚čase tísně‘. (Přísloví 17:17)

[Praporek na straně 27]

Pokud se zaměříte na člověka, a ne na nemoc, bude to prospěšné jak pro vás, tak pro něj

[Rámeček a obrázek na straně 29]

Způsob, jak respektovat důstojnost pacienta

Mnohé země vyvíjejí úsilí zajistit smrtelně nemocným pacientům právo zemřít důstojně a v klidu. Velkou pomocí k tomu, aby toto právo bylo respektováno a aby si pacient mohl vybrat, zda chce zemřít doma nebo v hospicu, jsou pokyny, které pacient písemně vyjádří předem.

Účelem předem vyjádřených pokynů je:

• podpořit komunikaci pacienta s lékaři a příbuznými,

• usnadnit rodině rozhodování,

• snížit pravděpodobnost léčby, kterou by si pacient nevybral, která je neefektivní, agresivní nebo drahá.

Předem vyjádřené pokyny by měly obsahovat přinejmenším tyto informace:

• jméno osoby, která vás ve zdravotních otázkách zastupuje,

• jakou léčbu přijmete a jakou odmítnete v případě, že váš stav bude nezvratný,

• pokud je to možné, jméno lékaře, který zná vaše přání.

[Obrázek na straně 26]

Zaměřujte se na zážitky v minulosti, a ne na současný stav toho, koho milujete