„První křesťanští filozofové přejali řecké pojetí nesmrtelnosti duše a myšlenku, že duše je stvořena Bohem a vložena do těla při početí.“ (The New Encyclopædia Britannica, 1988, svazek 11, strana 25)

„Duše, kteráž hřeší, ta umře.“ (Ezekiel 18:4, Kralická bible)

O stvoření první lidské duše Bible říká: „Jehova Bůh přistoupil k tomu, aby vytvořil člověka z prachu zemské půdy a aby vdechl do jeho chřípí dech života, a člověk se stal živou duší [hebrejsky neʹfeš].“ (1. Mojžíšova 2:7)

Hebrejské slovo neʹfeš, přeložené slovem „duše“, znamená ‚tvor, který dýchá‘. Když Bůh stvořil prvního člověka Adama, nevložil do něj nesmrtelnou duši, ale životní sílu, která je udržována dýcháním. „Duše“ je tedy v biblickém smyslu celá živá bytost. Jestliže je duše oddělena od životní síly, kterou původně dal Bůh, pak umírá. (1. Mojžíšova 3:19; Ezekiel 18:20)

Nauka o nesmrtelnosti duše vyvolala otázky: Kam jdou duše po smrti? A co se stane s duší ničemných? Když lidé, kteří se formálně hlásí ke křesťanství, přijali mýtus o nesmrtelné duši, vedlo je to k tomu, že přijali další mýtus — nauku o pekle.

Prozkoumejte tyto biblické verše: Kazatel 3:19; Matouš 10:28; Skutky 3:23