Co možná nevíte . . .

Kdo byli „ti z césarovy domácnosti“, kteří po Pavlovi poslali Filipanům pozdravy?

▪ Apoštol Pavel psal z Říma sboru ve Filipech přibližně v letech 60 až 61 n. l. a césar, o kterém se zmínil, byl císař Nero. Ale kdo z Neronovy domácnosti by posílal pozdravy křesťanům ve Filipech? (Filipanům 4:22)

Bylo by nesprávné se domnívat, že výraz ‚césarova domácnost‘ se nutně vztahoval na císařovy nejbližší příbuzné. Spíše k ní patřili všichni lidé v císařových službách včetně otroků a propuštěnců, jak v Římě, tak v provinciích. K ‚césarově domácnosti‘ tedy patřily tisíce služebníků. V césarových palácích, na jeho statcích i pozemcích měli různé povinnosti, ať už to byla práce řídící nebo podřadná. Někdy měli dokonce určitou úlohu ve státní správě.

Někteří z císařových služebníků v Římě se zřejmě stali křesťany. Zda přijali křesťanství díky Pavlově kazatelské činnosti v Římě, není známo. V každém případě se o sbor ve Filipech velmi zajímali. Filipy byly římskou kolonií, kde žilo ve výslužbě mnoho bývalých vojáků a vládních úředníků, a proto je možné, že někteří tamější křesťané byli přátelé těch, od nichž Pavel vyřizoval pozdravy.

Co bylo levirátní manželství, o němž se zmiňuje mojžíšský Zákon?

▪ Když ve starověkém Izraeli zemřel muž, který neměl syna, očekávalo se, že si vdovu vezme jeho bratr, aby zplodil potomka, a tak zachoval rodovou linii zemřelého. (1. Mojžíšova 38:8) Toto uspořádání, později začleněné do mojžíšského Zákona, bylo známo jako švagrovské neboli levirátní manželství. (5. Mojžíšova 25:5, 6) Z jednání Boaza, které je popsáno v knize Rut, je patrné, že pokud už nežil žádný z bratrů zemřelého, přecházela tato povinnost na jiného příbuzného. (Rut 1:3, 4; 2:19, 20; 4:1–6)

O tom, že uzavírat švagrovské manželství bylo zvykem i v Ježíšově době, svědčí slova saduceů zaznamenaná u Marka 12:20–22. Židovský historik Flavius Josephus, který žil v prvním století, napsal, že díky tomuto zvyku se nejen zachovalo rodinné jméno, ale v rodině také zůstal majetek a bylo postaráno i o hmotné zajištění vdovy. Manželka tehdy neměla žádné dědické právo na majetek manžela. Dědičný majetek zemřelého muže však připadl dítěti, které se narodilo z levirátního manželství.

Zákon sice příbuznému dovoloval odmítnout švagrovské manželství, ale jestliže někdo odmítl „budovat domácnost svého bratra“, bylo to považováno za něco ostudného. (5. Mojžíšova 25:7–10; Rut 4:7, 8)