BYLO typické ráno v západní Africe. Vzduchem se linula vůně omáčky a rýže. Ženy kráčely s obrovským nákladem na hlavě. Zvuk srdečného smíchu se mísil s bouřlivým dohadováním. Slunce brzy začalo žhnout.

Jakmile mě zahlédla skupinka dětí, začala přede mnou jako před každým Yovo neboli bělochem tančit a zpívat. První slova písně byla „Yovo, Yovo, bon soir“ a na konci bylo „A co dar za naše vystoupení?“. Jeden chlapec nezpíval. Když jsem odcházela, šel za mnou a pak začal gestikulovat. Vypadalo to jako znakový jazyk. Ve Spojených státech jsem se sice naučila hláskovat v americkém znakovém jazyce, ale v Beninu se mluví francouzsky.

Pokusila jsem se hláskovat osm písmen svého jména. Chlapcova tvář se rozzářila. Chytl mě za ruku a vedl úzkými uličkami na místo, kde bydlel. Byl to běžný dvoupokojový dům ze škvárových tvárnic. Kolem nás se shlukla jeho rodina. Každý znakoval. Co teď? Odhláskovala jsem svoje jméno a pak jsem napsala na papír, že jsem misionářka, která učí Bibli, a že k nim přijdu znovu. Všichni včetně slyšících sousedů, kteří se k nám připojili, souhlasně pokyvovali. Jak tohle zvládnu? pomyslela jsem si.

Doma jsem pak uvažovala: Měl by tu být někdo, kdo by těmto lidem pomohl poznat Boží slib, že „uši hluchých, ty budou zprůchodněny“. (Izajáš 35:5) Zjistila jsem si některé údaje. Při posledním sčítání lidu bylo v Beninu 12 000 neslyšících a nedoslýchavých. Mile mě překvapilo zjištění, že v beninských školách pro neslyšící se nepoužívá francouzský znakový jazyk, ale americký. Smutné bylo to, že americký znakový jazyk zde neovládal žádný ze svědků Jehovových. S povzdechem jsem řekla jedné spoluvěřící: „Kdyby sem tak přijel na pomoc někdo, kdo umí americký znakový jazyk!“ Ona mi odpověděla: „Copak tady nejsi ty?“ A měla pravdu. Objednala jsem si tedy příručku a DVD v americkém znakovém jazyce, které vydali svědkové Jehovovi. Mé modlitby o pomoc byly vyslyšeny, když  se z Kamerunu do Beninu přistěhovala jedna svědkyně, která tento jazyk dobře uměla.

Zpráva o tom, do čeho jsem se pustila, se rychle rozšířila. Bylo mi řečeno, abych navštívila Brice, malíře, který vyrábí barevné poutače. Jeho ateliér měl stěny z vějířovitých palmových listů sešitých dohromady a díky tomu bylo uvnitř i za parného dne příjemně. Stěny měly duhové barvy, protože Brice si o ně celá léta čistil štětce. Brice setřel prach ze dvou židlí a s očekáváním se na mě upřeně díval. Zasunula jsem DVD do svého přenosného přehrávače. Přitáhl si židli blíž, aby viděl na malou obrazovku. „Rozumím! Rozumím!“ znakoval. Kolem nás se seběhly děti z okolí a natahovaly krky, aby lépe viděly. Jedno z nich vyhrklo: „Proč si k tomu filmu nepustíte zvuk?“

S každou mojí další návštěvou u Brice se hlouček kolem DVD přehrávače zvětšoval. Zanedlouho Brice a někteří další začali chodit na křesťanská shromáždění. K mému pokroku přispělo to, že jsem se jim snažila program tlumočit. Jak skupinka rostla, někteří mě dokonce začali vyhledávat. Například jednoho dne moje staré auto hlasitě protestovalo, když jsem projela několik děr, protože jsem se snažila vyhnout zatoulaným kozám a prasatům. Pak se najednou ze zadní části ozvala rána. Pomyslela jsem si: To snad ne! Zase se něco rozbilo! Nebyla to ale porucha. Byl to neslyšící, který běžel za mnou a snažil se upoutat na sebe pozornost, jak nejlépe mohl — bouchal do auta.

Skupiny znakového jazyka vznikly i v jiných městech. Když měl být do tohoto jazyka tlumočen program na oblastním sjezdu, byla jsem požádána, abych se na tom podílela. Jak jsem stála na pódiu a čekala, až řečník začne mluvit, vzpomněla jsem si na své začátky v tomto poli. Dříve jsem si říkala: Mohla bych jako misionářka v Africe dělat víc? Podívala jsem se do hlediště a věděla, že jsem našla odpověď. Ano, můžu jako misionářka pomáhat neslyšícím. Už si nekladu otázku: Jak tohle zvládnu?