Pokud máte dospívajícího syna nebo dceru, jsou konflikty mezi vámi asi jedním z největších problémů, s jakými se setkáváte, a jsou zkouškou vaší trpělivosti. „Když dcera zpochybňuje moji autoritu, dohání mě to k zuřivosti,“ říká Maria z Brazílie, matka 14leté dívky. „Jsme tak vytočené, že jedna na druhou křičíme.“ Carmela z Itálie se potýká s podobným problémem. „Hádky se synem jsou vždycky prudké a končí tím, že se zavře ve svém pokoji.“

Proč jsou někteří dospívající tak hádaví? Mohou za to jejich vrstevníci? Možná. Bible říká, že ti, s kterými se člověk stýká, na něj mohou mít silný vliv – jak dobrý, tak špatný. (Přísloví 13:20; 1. Korinťanům 15:33) Navíc převážná část zábavy, která je určena mladým, předkládá vzpurné a neuctivé postoje jako normální.

Je však potřeba vzít v úvahu ještě další faktory – faktory, se kterými není těžké si poradit, pokud pochopíte, jak vaše dospívající dítě ovlivňují. Podívejme se na některé.

Apoštol Pavel napsal: „Dokud jsem byl dítě, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, měl jsem dětské názory; když jsem však dospěl, s dětinskými věcmi jsem se rozloučil.“ (1. Korinťanům 13:11, Bible21) Z jeho slov vyplývá, že děti a dospělí přemýšlejí odlišně. V čem?

 Děti mají sklon uvažovat v konkrétních, černobílých pojmech. Naproti tomu dospělí často dokážou lépe chápat abstraktní pojmy a zamýšlet se víc do hloubky, když dělají nějaké závěry nebo rozhodnutí. Je například pravděpodobnější, že vezmou v úvahu morální hledisko dané věci a to, jak se jejich jednání dotkne ostatních. Dospělí jsou na tento způsob uvažování možná zvyklí, ale pro dospívající je to něco nového.

Bible mladé lidi vybízí, aby rozvíjeli „schopnost přemýšlet“. (Přísloví 1:4) Po pravdě řečeno, vybízí všechny křesťany, aby používali svou „sílu rozumu“. (Římanům 12:1, 2; Hebrejcům 5:14) Někdy ale způsob, jak vaše dospívající dítě uvažuje, může vést k tomu, že se s vámi hádá i o zdánlivě nepodstatné věci. Možná vyjádří názor, který jasně ukazuje na nedostatek soudnosti. (Přísloví 14:12) Jak byste s ním v takové situaci mohli diskutovat, a ne se hádat?

Zde je na místě jedno varování: Když se svým dospívajícím dítětem diskutujete, nemyslete si, že musíte mít vždy poslední slovo. I když vám připadá, že házíte hrách na stěnu, váš potomek si pravděpodobně z rozhovoru odnese víc, než předpokládáte a než by on sám byl ochoten připustit. Nebuďte překvapeni, když za několik dní zjistíte, že se ztotožnil s vaším názorem, a možná dokonce tvrdí, že si to tak myslel od začátku.

„Někdy jsme se se synem hádali o maličkosti, například že nemá tolik utrácet nebo si nemá dobírat svou sestru. Ve většině případů však nejspíš jen chtěl, abych se ho zeptal, co si myslí, a řekl něco jako ‚Aha, takhle to je‘ nebo ‚Tak takhle to teda vidíš‘. Dnes vím, že kdybych mu takhle projevil pochopení, asi by k mnoha hádkám vůbec nedošlo.“ (Kendži, Japonsko)

Velká část výchovy dospívajícího spočívá v tom, že ho připravujeme, aby jednoho dne mohl odejít z domova a žít jako zodpovědný dospělý. (1. Mojžíšova 2:24) S tímto procesem souvisí vytváření vlastní identity – souboru určitých rysů, názorů a hodnot, které člověka charakterizují. Když se dospívající, který má silné vědomí vlastní identity, ocitne pod nátlakem, aby jednal špatně, bude nejen myslet na důsledky, ale také si položí otázky: Jakým člověkem jsem? Jaké mám hodnoty? Co by člověk, který má takové hodnoty, udělal v mé situaci? (2. Petra 3:11)

V Bibli je příběh Josefa, mladého muže, který měl silné vědomí vlastní identity. Když se ho například Potifarova manželka snažila přimět, aby s ní měl pohlavní styk, Josef odpověděl: „Jak bych se . . . mohl dopustit tak velké špatnosti a skutečně hřešit proti Bohu?“ (1. Mojžíšova 39:9) Přestože Izraelité v té době ještě zákon zakazující cizoložství neměli, Josef si uvědomoval, jak se na tuto věc dívá Bůh. A nejen to, slovy „jak bych mohl“ ukázal, že Boží názor přijal za svůj – za součást své identity. (Efezanům 5:1)

I vaše dospívající dítě si ujasňuje, jakým člověkem chce být. To je dobře, protože když bude mít své vlastní názory, pomůže mu to vyrovnat se s tlakem vrstevníků a vzepřít se jim. (Přísloví 1:10–15) Na druhé straně ho však právě toto vědomí vlastní identity může vést k tomu, že se vzepře i vám. Co v takovém případě můžete udělat?

Formování vlastní identity a názorů, které k ní patří, je nejen normální, ale také užitečné. Vždyť Bible říká, že křesťané by neměli být jako malé děti, „zmítáni jako na vlnách a unášeni sem a tam každým větrem učení“. (Efezanům 4:14) Umožněte tedy svému dospívajícímu dítěti, aby si vytvořilo vlastní identitu a názory, za kterými si bude stát, a tento proces podporujte.

„Když holkám dám najevo, že si je ráda vyslechnu, jsou ochotnější uvažovat o mých názorech, i když jsou odlišné od toho, co si myslí ony. Dávám si pozor, abych jim nevnucovala svůj způsob uvažování, a nechávám je, ať si vytvoří vlastní názory.“ (Ivana, Česká republika)

Někteří dospívající se podobně jako malé děti umí stále znovu vracet k určité záležitosti ve snaze udolat své rodiče a dosáhnout toho, co chtějí. Pokud se to ve vaší rodině děje často, nepodceňujte to. Vyhovět dospívajícímu sice přinese okamžitou úlevu, ale on se tak učí, že tímto způsobem může získat to, co chce. Jaké je řešení? Jednejte podle Ježíšovy rady: „Jen ať vaše slovo Ano znamená ano, vaše Ne ne.“ (Matouš 5:37) Když dospívající bude vědět, že jste důslední, je menší pravděpodobnost, že se s vámi bude dohadovat.

Buďte ale zároveň rozumní. Například dospívajícímu dejte možnost vysvětlit, proč chce, aby se v konkrétním případě mohl vrátit domů později. Pokud se rozhodnete vyjít mu vstříc, neznamená to, že podléháte nátlaku, ale prostě uplatňujete biblickou radu „Ať se vaše rozumnost stane známou“. (Filipanům 4:5)

Pochopitelně, že žádný rodič není dokonalý. Bible říká: „Všichni . . . mnohokrát klopýtáme.“ (Jakub 3:2) Pokud zjistíte, že za hádku přinejmenším částečně můžete i vy, nezdráhejte se omluvit. Když svou chybu přiznáte, dáváte dospívajícímu příklad v pokoře a pomůžete mu tím, aby jednal také tak.

„Když jsem se po jedné hádce uklidnil, omluvil jsem se synovi za to, že jsem tak vybuchnul. Pomohlo mu to, aby se uklidnil i on, a pak pro něj bylo snazší mi naslouchat.“ (Kendži, Japonsko)