ELIJÁŠ prochází údolím Jordánu. Před několika týdny se vydal na cestu od hory Choreb, která leží daleko na jihu, a teď je konečně zpátky na území Izraele. Vidí, že se jeho rodná země mění. Následky dlouhého sucha už ustupují. Začaly jemné podzimní deště a rolníci orají svá pole. Když prorok vidí, jak se země vzpamatovává, asi mu to přináší určitou útěchu. Ale ze všeho nejvíc mu záleží na lidech a ti na tom duchovně vůbec nejsou dobře. Stále je mezi nimi rozšířené zhoubné uctívání Baala, a tak Elijáše čeká ještě hodně práce. *

Poblíž města Abel-mechola Elijáš uviděl skupinu zemědělců při společné práci. Dvacet čtyři volů bylo zapřaženo po dvou a těchto dvanáct párů oralo vedle sebe, přičemž každý pár byl o něco pozadu za předchozím, a vytvářeli ve vlhké půdě souběžné brázdy. S posledním párem oral ten, koho Elijáš hledal. Byl to Eliša, muž, kterého Jehova vybral za Elijášova nástupce. Elijáš si předtím myslel, že je sám, kdo Bohu slouží, a tak se určitě na setkání s tímto mužem velmi těšil. (1. Královská 18:22; 19:14–19)

Je možné, že se Elijáš zároveň trochu zdráhal předat část svých úkolů, podělit se o své výsady a jednoho dne být nahrazen? Nevíme, jak to cítil, ale nemůžeme vyloučit, že ho takové myšlenky napadaly. Byl to ostatně „člověk s pocity, jako jsou naše“. (Jakub 5:17) Ať už to bylo jakkoli, biblická zpráva říká: „Elijáš . . . přešel k [Elišovi] a hodil na něho svůj úřední oděv.“ (1. Královská 19:19) Plášť, který Elijáš nosil jako úřední oděv, byl pravděpodobně z ovčí nebo kozí kůže a poukazoval na jeho zvláštní pověření od Jehovy. Když ho tedy přehodil Elišovi přes ramena, bylo to významné gesto. Elijáš ochotně jednal podle Jehovova příkazu, aby ustanovil Elišu jako svého nástupce. Důvěřoval Bohu a poslouchal ho.

Mladší muž byl zase nadšený myšlenkou, že bude pomáhat staršímu prorokovi. Eliša se však nestal Elijášovým nástupcem hned. Nejdřív ho asi šest let pokorně doprovázel a pomáhal mu, takže se stal známým jako ten, „který lil vodu na Elijášovy ruce“. (2. Královská 3:11) Pro Elijáše muselo být velkým povzbuzením, když teď měl takového schopného a ochotného sloužícího. Tito dva muži se pravděpodobně stali dobrými přáteli. To, že se vzájemně povzbuzovali, jim určitě pomohlo vytrvávat v době, kdy se v jejich zemi dělo mnoho strašného bezpráví. Zejména zkažený král Achab postupoval od špatného k horšímu.

Zažíváte někdy bezpráví? Většina z nás se s ním v tomto světě setkává. Když najdete přítele, který s láskou slouží Bohu, může vám to pomoct s vytrvalostí tuto dobu snášet. Užitečné pro vás může být také zamyšlení nad tím, jak se s bezprávím díky své víře vyrovnával Elijáš.

Elijáš a Eliša vyvíjeli velké úsilí, aby svůj národ duchovně posílili. Zjevně školili další proroky, kteří asi byli organizováni do jakýchsi škol. Za čas však Elijáš dostal od Jehovy nový úkol: „Vstaň, sejdi vstříc izraelskému králi Achabovi.“ (1. Královská 21:18) Čeho se Achab dopustil?

Tento král už byl odpadlíkem, nejhorším z izraelských králů, kteří do té doby vládli. Oženil se s Jezábel, způsobil, že se po celé zemi rozšířilo uctívání Baala, a osobně se na něm podílel. (1. Královská 16:31–33) K baalismu patřily rituály plodnosti, rituální prostituce, a dokonce dětské oběti. Kromě toho Achab nedávno neuposlechl Jehovův příkaz, aby usmrtil špatného syrského krále Ben-hadada. Zjevně to odmítl udělat kvůli vidině finančního zisku. (1. Královská, 20. kapitola) Nyní se však Achabova a Jezábelina chamtivost, hmotařství a krutost projevily ještě horším způsobem.

Achab měl jeden velkolepý palác v Samaří a druhý měl v Jezreelu, vzdáleném asi 37 kilometrů. V sousedství jezreelského sídla byla vinice, která patřila muži jménem Nabot. Achab po tomto pozemku zatoužil. Předvolal Nabota a nabídl mu peníze nebo výměnu za jinou vinici. Nabot však řekl: „Z Jehovova stanoviska je pro mne nemyslitelné, abych ti dal dědičné vlastnictví svých praotců.“ (1. Královská 21:3) Byl umíněný nebo nedomyslel následky? Mnozí lidé jsou o tom přesvědčeni. On ale ve skutečnosti poslouchal Jehovův zákon, který Izraelitům nedovoloval natrvalo prodat zemi, jež byla dědičným vlastnictvím jejich rodiny. (3. Mojžíšova 25:23–28) Porušit Boží zákon bylo pro Nabota nemyslitelné. Musel mít velkou víru a odvahu, protože si jistě uvědomoval, jak nebezpečné je vzepřít se Achabovi.

Achaba pochopitelně Jehovův zákon vůbec nezajímal. Vrátil se domů „rozmrzelý a skleslý“, že nedosáhl svého. Zpráva říká, že „si lehl na lehátko a držel obličej odvrácený a nejedl chléb“. (1. Královská 21:4) Když Jezábel viděla svého manžela trucovat jako malé dítě, rychle vymyslela plán, jak by mohl dostat, co chce, i když to znamenalo, že bude zničena jedna spravedlivá rodina.

Když o její intrice čteme, asi jsme podlostí této ženy zděšeni. Královna Jezábel věděla, že Boží zákon vyžaduje, aby závažné obvinění potvrdili dva svědkové. (5. Mojžíšova 19:15) Napsala tedy Achabovým jménem dopisy, ve kterých dala předním mužům z Jezreelu pokyn, aby našli dva muže ochotné falešně obvinit Nabota z rouhání, za což byl trest smrti. Plán jí vyšel až příliš dobře. Dva „neužiteční muži“ proti Nabotovi falešně svědčili a on byl v důsledku toho ukamenován. A jako by to nestačilo, zabiti byli i Nabotovi synové. *  (1. Královská 21:5–14; 3. Mojžíšova 24:16; 2. Královská 9:26) Achab se v podstatě zřekl postavení hlavy rodiny – dal své manželce volnou ruku a nechal ji, aby tyto nevinné lidi zničila.

Představte si, jak se asi Elijáš cítil, když mu Jehova odhalil, co král s královnou spáchali. Může být velmi skličující, když se zdá, že zlí lidé vítězí nad nevinnými. (Žalm 73:3–5, 12, 13) Dnes často vidíme hroznou nespravedlnost, a někdy jsou viníky dokonce mocní lidé, kteří se prohlašují za zástupce Boha. Z této biblické zprávy však můžeme načerpat útěchu. Připomíná nám, že před Jehovou se nic neutají. Vidí všechno. (Hebrejcům 4:13) Ale jak reaguje, když vidí takové ničemné skutky?

Jehova poslal Elijáše k Achabovi. Řekl mu: „Je na Nabotově vinici.“ (1. Královská 21:18) Když Jezábel Achabovi sdělila, že vinice je teď jeho, hned vstal a šel se nově nabytou nemovitostí pokochat. Nikdy by ho nenapadlo, že ho Jehova sleduje. Představte si, jak postává na vinici a sní o tom, jakou nádhernou zahradu na tomto místě vybuduje. Ale v tom se objevil Elijáš! Achab ztratil svůj blažený výraz, jeho tvář se zkřivila vztekem a nenávistně procedil mezi zuby: „Našel jsi mě, můj nepříteli?“ (1. Královská 21:20)

Achabova slova prozrazují, že byl ve dvou ohledech pošetilý. Zaprvé když řekl Elijášovi „našel jsi mě“, ukázal tím, že je duchovně slepý. Byl to Jehova, kdo ho už předtím „našel“ neboli odhalil. Pozoroval, jak Achab svévolně páchá zlo a raduje se z výsledků Jezábelina podlého plánu. Bůh viděl, že v Achabově srdci láska k hmotným věcem potlačila jakýkoli soucit, milosrdenství i smysl pro právo. Zadruhé když Achab řekl Elijášovi „můj nepříteli“, dal najevo, že nenávidí muže, který je Jehovovým přítelem a který by mu mohl pomoct, aby přestal jednat způsobem, jenž vede ke katastrofě.

Z Achabovy pošetilosti můžeme získat důležité poučení. Vždycky bychom měli mít na paměti, že Bůh vidí všechno. Ví, kdy uhýbáme ze správné cesty, a jako milující Otec si přeje, abychom se na ni vrátili. Často nám pomáhá prostřednictvím svých přátel – věrných lidí, kteří stejně jako  Elijáš přinášejí svým bližním Boží výroky. Pokládat Boží přátele za své nepřátele by byla tragická chyba! (Žalm 141:5)

Představte si Elijáše, jak Achabovi odpovídá: „Našel jsem tě.“ Odhalil, co je Achab zač: zloděj, vrah a muž, který se vzpírá Bohu. Postavit se proti tomuto ničemovi vyžadovalo obrovskou odvahu. Elijáš pak Achabovi oznámil Boží rozsudek. Jehova viděl přesně, co se děje – od Achabovy rodiny se šíří zlo a infikuje národ. Elijáš proto Achabovi řekl, že Bůh se rozhodl za ním „čistě zamést“, tedy vyhladit celou jeho dynastii, a že spravedlivému trestu neunikne ani Jezábel. (1. Královská 21:20–26)

Elijáš nepředpokládal skepticky, že lidem jejich špatné jednání prostě projde. V dnešním světě je snadné k takovému závěru dojít, ale biblická zpráva nám připomíná nejen to, že Jehova vidí všechno, co se děje, ale také to, že ve vhodný čas prosadí spravedlnost. Ve svém Slově nás ujišťuje, že se blíží den, kdy navždy učiní přítrž veškerému bezpráví. (Žalm 37:10, 11) Možná vás ale zajímá, zda Bůh pouze trestá, nebo zda je také milosrdný.

Achabova reakce na Boží rozsudek Elijáše možná překvapila. V Bibli se píše: „Jakmile Achab uslyšel ta slova, stalo se, že přistoupil k tomu, aby roztrhl svůj oděv a aby si oblékl na tělo pytlovinu; a zahájil půst a lehal v pytlovině a chodil malomyslně.“ (1. Královská 21:27) Znamenalo to, že se kaje ze svých skutků?

Dá se říct přinejmenším to, že udělal krok správným směrem. Pokořil se, což bylo pro takového pyšného, arogantního muže určitě těžké. Bylo to však pravé pokání? Srovnejme to s jedním králem, který vládl později a byl zřejmě ještě horší než Achab – s Manassem. Když Jehova Manasseho potrestal, ten se pokořil a volal k Jehovovi o pomoc. Ale nezůstal jen u toho. Úplně změnil svůj způsob života, odstranil modly, které předtím nechal udělat, snažil se usilovně sloužit Jehovovi, a dokonce k tomu povzbuzoval i svůj národ. (2. Paralipomenon 33:1–17) Udělal něco takového Achab? Bohužel ne.

Všiml si Jehova, že Achab veřejně ukazuje svůj smutek? Elijášovi řekl: „Viděl jsi, jak se Achab kvůli mně pokořil? Jelikož se kvůli mně pokořil, nepřivodím neštěstí za jeho dnů. Neštěstí na jeho dům přivodím za dnů jeho syna.“ (1. Královská 21:29) Znamenalo to, že Jehova Achabovi odpustil? Ne, k takovému milosrdenství by ho přimělo jen opravdové pokání. (Ezekiel 33:14–16) Ale když Achab ukázal určitou míru lítosti, Jehova reagoval odpovídající mírou milosrdenství. Achab byl ušetřen hrozného zážitku – nemusel vidět zničení celé své rodiny.

Jehovův rozsudek nad tímto mužem však zůstal v platnosti. Jehova se později radil se svými anděly, jak nejlépe Achaba oklamat, aby vytáhl do bitvy, v níž přijde o život. Brzy nato byl rozsudek nad Achabem vykonán. Král byl v boji raněn a vykrvácel ve svém válečném voze. V biblické zprávě nacházíme tento morbidní detail: Když lidé umývali králův válečný vůz, nějací psi lízali královu krev. Tak se stalo veřejně známým, že se splnila Jehovova slova, která k Achabovi pronesl Elijáš: „Na místě, kde psi lízali Nabotovu krev, budou psi lízat tvou krev, ano tvoji.“ (1. Královská 21:19; 22:19–22, 34–38)

Pro Elijáše, Elišu a všechny ostatní věrné Boží služebníky byl Achabův konec povzbudivou připomínkou toho, že Jehova na Nabotovu odvahu a víru nezapomněl. Je Bohem, který miluje právo, a proto dříve nebo později vždycky zlo potrestá. Zároveň ve svých rozsudcích vždycky projeví milosrdenství, pokud je pro to nějaký základ. (4. Mojžíšova 14:18) Pro Elijáše, který musel ve své službě Bohu po desetiletí vytrvávat za vlády zkaženého krále, to bylo působivé poučení. Stali jste se někdy obětí bezpráví? Toužíte vidět, jak Bůh věci napraví? Pak bude dobré, když budete napodobovat Elijášovu víru. Tento muž dokázal s podporou svého věrného společníka Eliši vytrvale oznamovat Boží poselství, i když se setkával s bezprávím.