O popravě Ježíše a dvou zločinců na mučednickém kůlu čteme v evangeliu toto: „Židé požádali Piláta, . . . aby jim dal zlámat nohy a sejmout těla.“ (Jan 19:31)

V židovském zákoně bylo stanoveno, že tělo popraveného zločince „by nemělo zůstat na kůlu celou noc“. (5. Mojžíšova 21:22, 23) Židé zjevně uplatňovali stejné pravidlo na ty, které popravili na kůlu Římané. V případě Ježíše a dvou zločinců by zlomení nohou urychlilo smrt a bylo by možné je pohřbít před západem slunce, než začal sabat.

Při mnoha popravách byl odsouzenec přibit ke kůlu pomocí hřebů, které mu probodly ruce a nohy. Když byl kůl vzpřímen, odsouzenec visel na těchto hřebech celou svou vahou a to mu působilo hroznou bolest. Aby se mohl nadechnout, musel se vzepřít o hřeb (nebo hřeby) v nohou. Jestliže měl nohy zlomené, nemohl to udělat, a tak pokud nezemřel na šok, brzy se zadusil.

Prak byl zbraní, kterou David použil k zabití obra Goliata. Zřejmě se s ním naučil zacházet v době, kdy jako chlapec pásl ovce. (1. Samuelova 17:40–50)

Prak byl zobrazován jak v egyptských, tak v asyrských výtvarných dílech z biblických dob. Tuto zbraň tvořil otevřený váček z kůže nebo látky, ke kterému byly připevněny dva řemínky nebo šňůry. Prakovník dal do váčku hladký oblý kámen, který mohl mít v průměru 5 až 8 centimetrů a vážit asi čtvrt kilogramu. Pak prakem zatočil nad hlavou a jednu šňůru pustil, čímž byl kámen značnou silou vymrštěn a přesně nasměrován.

Při vykopávkách na Blízkém východě se našlo velké množství prakových kamenů z válek, které byly vedeny ve starověku. Obratní válečníci mohli vrhat kameny rychlostí 160 až 240 kilometrů v hodině. Odborníci se neshodují v tom, zda prak měl stejný dostřel jako luk, ale jisté je, že nebyl o nic méně smrtící zbraní. (Soudci 20:16)