Desicar žije ve Venezuele a sama vychovává jednu dceru. I když je v její zemi těžká ekonomická situace, přála si dělat pro Jehovu víc. Rozhodla se proto začít s pravidelnou průkopnickou službou. Měla z toho velkou radost, ale pak vypukla pandemie covidu-19.

 Ze začátku nebylo pro Desicar vůbec lehké přizpůsobit se novým okolnostem. Psaní dopisů pro ni bylo náročné. Ve službě nemohla využívat ani videohovory, protože tam, kde žije, je připojení k internetu hodně drahé. „Byla jsem z toho nešťastná,“ říká. „Najednou jsem nemohla sloužit tak, jak jsem byla zvyklá. Připadalo mi, že jako pravidelná průkopnice nedělám tolik, kolik bych měla.“

 Místní pobočka pak rozhodla, že v lednu 2021 bude ve Venezuele probíhat mimořádná kazatelská kampaň. Bratři zařídili, aby během pěti víkendů v lednu vysílalo 60 rozhlasových a sedm televizních stanic nahrávky vybraných biblických přednášek pro veřejnost. Pobočka povzbuzovala zvěstovatele, aby o přednáškách informovali lidi, které by to mohlo zajímat. Taky připravila seznam otázek a biblických veršů, které souvisely s tématem každé přednášky. Bratři a sestry je pak mohli použít, když někomu psali nebo telefonovali. Pobočka navíc doporučila, aby zvěstovatelé ve službě používali textové zprávy, což bylo pro hodně svědků ve Venezuele úplně nové.

 Desicar se na kampaň moc těšila. I když nikdy předtím nevydávala svědectví pomocí esemesek, rozhodla se to zkusit. Potřebovala ale pomoct. „S technikou to moc neumím,“ přiznává. Poprosila tedy svoji dceru, aby ji to naučila. Zanedlouho už věděla, jak na to, a mohla se do kampaně zapojit.

 Desicar rozeslala esemesky svým známým a pozvala je, aby si přednášky poslechli. Tak velkou odezvu nečekala. Hodně známých si přednášky poslechlo a ptali se Desicar na spoustu věcí. Někteří si je pustit nemohli, ale zajímalo je, o čem byly. „Dělala jsem si poznámky, a tak jsem se s nimi mohla o ty myšlenky podělit,“ říká Desicar. „Nikdy jsem neměla víc než pět opětovných návštěv za měsíc, ale na konci kampaně jsem jich měla 112!“ a

 Desicar taky navrhla svojí sestře, která není svědek Jehovův a bydlí hned vedle ní, aby si přednášky pustila v rádiu. „K mému překvapení s tím souhlasila,“ říká Desicar. „Každou neděli v osm ráno jsem šla k ní a poslechly jsme si přednášku společně. Během ní i potom měla spoustu otázek.“ Sestra se zúčastnila i Památné slavnosti, která se konala přes videokonferenci. Taky Desicar dovolila, aby pro službu využívala její připojení k internetu.

 „Jsem Jehovovi tak vděčná,“ říká Desicar. „Jsem vděčná i sborovým starším, kteří mě povzbuzovali. Pomohli mi znovu získat radost ze služby.“ (Jeremjáš 15:16) Desicar pokračuje v průkopnické službě a dál se věnuje lidem, kteří zareagovali na její esemesky a projevili zájem o Bibli.